Troje titulky – jeden film

Jeden film ve třech jazycích

Vše v jedné neprofesionální německo-české filmové kooprodukci.

Když jsme, moje dcera Daniela a já, v roce 1998 byli pozváni do Rychnova nad Kněžnou k slavnostnímu vyhlášení cen „Rychnovské osmičky“, bylo to pro mě jednoduché, neboť umím česky, a proto se velice dobře s filmovými přáteli dorozumím. Daniela sice trochu česky rozumí, ale neumí správně mluvit. Měl jsem obavy, jak si Daniela poradí. Mladí lidé neznají žádné hranice, a tak byla i tato jazyková bariéra brzy zdolána. Mladí filmaři se nejenom dobře bavili anglicky, ale dokázali vytvořit fantastickou atmosféru. Z této události se prakticky zrodil námět našeho nového filmu. Protože miluji Prahu, přenesli jsme děj našeho filmu do zlaté Prahy.

  Tři roky to trvalo, než jsme sehnali nejenom sponzory, nýbrž sestavili mezinárodní filmový tým a též mezinárodní herce. Na náš inzerát na internetových stránkách ČASU VIDEA se nám přihlásila řada filmařů z Čech. Nejprve jsme se těšili, ale po prvních pohovorech jsme začali být skeptičtí. První otázka nebyla zaměřena na náš filmový projekt, ale na peníze. Tak zvaní filmoví „machři“ se hned ptali, kolik platíte. Platíte v markách nebo v korunách? Pouze jediný zájemce měl pochopení pro naši amatérskou činnost a my jsme mohli konečně předložit náš scénář. Jan Lengyel z Pegasfilmu Praha si s velkým zájmem naši příhodu přečetl: „Je zajímavá a docela se mi libí, kdy začneme točit...?“ A tak jsme našli konečně nejenom producenta, ale hlavně též koordinátora. Konečně jsme mohli začít, i když jsme ještě nesehnali žádné peníze na produkci.

  Ten první casting jsme uspořádali v Regensburgu. Hledali jsme představitelku na hlavní roli a k ní filmové rodiče. Z 19 uchazeček se naše výběrová komise rozhodla pro 19-letou Sandru Lehmann z Friedbergu u Augsburgu. Sandra studuje hereckou školu v Mnichově. Výběr představitelů rodičů byl pro nás velice těžký, neboť rodiče se museli tentokráte hodit k dceři. Z více jak 25 uchazečů pto tyto role jsme se rozhodli pro Petru Obermeier a Reinholda Wittke /oba měli pouze malé zkušenosti v herectví, vlastně skoro žádné/. Příští casting na obsazení hlavní role českého chlapce – Petra – zorganizoval Jan Lengyel v Pražských filmových ateliérech na Barrandově. Z více jak 30 uchazečů náš nejvíce přesvědčil Martin Pazdera, student Pražské herecké konzervatoře. Do vedlejších rolí jeho kamarádů jsme vybrali Romana Volníka a Tomáše Vokroje. Tak tedy herce bychom už měli a technický štáb zajistí Jan Lengyel, pro příště už jenom Honzík.

 Produkci z německé strany zastupovala Daniela Siebert, která též spolupracovala na scénáři a já jsem převzal roli kameramana a režiséra. Honzík Lengyel se musel potýkat s s nepředpokládanými potížemi, než se mu podařilo zajistit pro nás všechny povolení k natáčení. Též velkým problémem bylo obstarat hasiče, kteří by nám „udělali déšť“ u Karlova mostu. S velkým štěstím se Honzíkovi podařilo zajistit za přiměřenou sumu hasiče ze Zdib u Prahy.

Začátek naší mezinárodni spolupráce a první natáčecí den jsme určili na 6. září 2001. Honzík Lengyel, Martin Pazdera, Kristýnka Fabiánová a Karel Kočí na nás čekali před německým velvyslanectvím. Po krátké informaci denního programu a režijních záměrů jsme připravili kameru do pozice a udělali zkoušku zvuku. Daniela rychle ještě dojednala oblečení a nalíčila Sandru. První záběr byl připraven. Jako první jsme točili záběry před velvyslanectvím, neboť jsme dostali povolení k natáčení pouze na tento den. Pochopitelně, že jsme nesměli zastavit provoz, a tak jsme smolili záběry mezi jedoucími auty. Pro těch pár diváků, kteří nás při natáčení rušili, se celé dění opakovalo: „Prosím na místa – OK – kamera – běží – zvuk – OK – ticho – klapka – záběr osmdesátýšestý po šesté – AKCE!“ Herci se snažili, když pojednou někdo z diváků vběhl do obrazu a začal mávat do kamery. Stop – prosím vás ještě jednou. Nikdo z nás už opakovaně záběry nepočítal, pouze režijní asistentka Kristýnka Fabiánová. Až režisér a kameraman v jedné osobě byl konečně spokojen. Tento den jsme točili až do soumraku a příští den jsem se přestěhovali na Petřín a Hradčany.  

Při natáčení jsme měli velkou smůlu. 11. září byl proveden teroristický atentát na obchodní centrum v New Yorku a na Pentagon. Tentýž den byla ulice k americkému a též německému velvyslanectví hermeticky uzavřena a veškeré filmování zakázáno. Za dva týdny jsme se vydali se všemi herci a celým štábem s pronajatým obytným autem k natáčení na hraničním přechodu Rozvadov. Povolení k natáčení nám udělilo ministerstvo vnitra, které ale bylo k ničemu. Celníci nám udělali čáru přes rozpočet. Toto je celní prostor, a tudíž zde žádné povolení ministerstva vnitra neplatí. Začal nám boj s časem. Rychle najít nové místo pro natáčení. Honzík skoro zavařil svůj mobil. S hodinovým zpožděním se mu podařilo zajistit náhradní přechod, a tak jsme mohli pokračovat v natáčení. Honzík Lengyel se rychle převlékl do uniformy hraničního policisty a naladil přísný obličej. Každý záběr jsem natáčel 8 až 12krát, než jsem byl spokojen. V Praze jsme sehnali ubytování během našeho natáčení u pražské spisovatelky Marie Rivai. Její manžel se pečlivě staral o naše stravování a každý večer po natáčení nás rozmazloval pochoutkami indonézské kuchyně.

  Celá spolupráce byla perfektní a celý filmový štáb se snažil. Pouze čas nás neustále honil. Pro scény pod Karlovým mostem jsme potřebovali času trochu více. A náš pobyt a nájemné vozidlo překročilo vysoce naše finanční možnosti. Přes veškerou snahu jsme potřebovali celkem 13 pracovních dní, než jsme mohli říci: „Teď máme všechno pod střechou“. Ale nebylo tomu tak, ještě v listopadu a potom v březnu 2002 jsem jel do Prahy a dělal dotáčky. Když jsem dokončil hrubý střih, zaslal jsem kazetu okamžitě Pavlovi Hokrovi z Černošic u Prahy. Pro Pavla to byla první kompozice filmové hudby a já na něho stále zvyšoval nároky. Přes veškeré napětí odvedl Pavel vynikající výkon. Společně s mými přáteli Sigi Schmitzer a Georgem Treffer, oba jsou uznávanými znalci v práci  s KRONEM a stali se nezbytným článkem našeho týmu,  jsme vykouzlili pár obrazových triků a titulek filmu.

  Tak jako při každém natáčení v exteriéru měli jsme velké problémy se zvukem. Díky silnému pouličnímu ruchu jsme byli nuceni všechny dialogy synchronizovat. Sandra Lehmann a Martin Pazdera přijeli do Regensburgu a já jsem přeměnil náš obývací pokoj v synchronní studio. Hodinové moření se vyplatilo. Honzík Lengyel nebyl pouze producentem a hercem, nýbrž též zvukovým mistrem, obrazovým technikem a konečně ještě nasadil německé, české a anglické podtitulky. Při posledním společném pracovním setkání v Písku jsme konečně náš film dokončili. Pavel Hokr přizpůsobil filmovou hudbu, Honzík namixoval zvuky a já jsem tentokrát pouze kritizoval.

  Konečně bylo naše dílo hotové. Ze 6 hodin hrubého materiálu se nám podařilo sestříhat 17minutový hraný film. Film, který prohloubil přátelství mezi mladými filmaři a herci z Německa a z České republiky. Krátký film, který vypráví o přátelství a možná i o krátké lásce, jednom setkání bez jazykových, národnostních, sociálních a náboženských předsudků. Příběh o mladých lidech, kteří jsou budoucností společné Evropské unie.

  Jak jsme náš úkol zvládli, nechali jsme posoudit diváky z Regensburgu při slavnostní premiéře.

   A tak jsme uspořádali v pátek 19. dubna 2002 filmovou premiéru našeho krátkého hraného filmu

„Pražská romance“

Auditorium akademie bylo až na několik prázdných míst plně obsazeno. Skoro 200 diváků přišlo zhlédnout náš film. Vedle řady osobností kulturního a politického života přišel též osobně primátor města Regensburgu pan Hans Schaidinger a vedoucí kulturního odboru pan Rainhard Seidl.

Vzhledem k finanční podpoře naší mezinárodní filmové koprodukce, rozhodl se náš mezinárodní filmový tým odměnit za osobní angažovanost a příkladnou podporu celého projektu primátora města pana Hanse Schaidnger a tiskového mluvčího závodu BMW Regensburg pana Dr. R. Ebneth soškou světoznámého filmového OSCARA. Za finanční podporu  obdržela též kulturní nadace REWAG Regensburg pamětní plaketu.

Ve slavnostním programu vystoupil Philippe Matic s vlastními komponovanými francouzskými  šansony a postaral se tak o příjemnou zábavu. Paní Jitka Voith předčítala ze své první knihy básně v českém a německém jazyce, a pak se konečně ukázal náš film na plátně. Diváci reagovali velice spontánně a ocenili každý gag i citové scény. Po promítnutí filmu jsme divákům představili celý mezinárodní filmařský tým. Všichni sklidili zasloužené ovace diváků a dívky byly odměněny kyticemi z rukou pana Philippa Matic.

Celý program uváděla s profesionální jistotou Daniela Siebert. Po oficiálním programu jsme pozvali všechny hosty a návštěvníky na skleničku vína a občerstvení. O spokojené žaludky návštěvníků se postarali vlastními specialitami paní Ilse Arnauld des Lions, pani Irmgard Hertting, paní Ätznur Özbicean a paní Ingrid Siebert. Všechny pochoutky tohoto buffetu připravily tyto ženy zcela zdarma. Bez jejich píle bychom byli těžko hledali správnou tečku za naší premiérou.

A jak dopadla kritika našeho filmu?

To si můžete přečíst z výstřižků regensburgských novin.

Kompletní fotogalerii z premiéry si můžete prohlédnout zde

Soundtrack z filmu zde