2. The Seoul World Short Film & Video Festival 2008

Asi tak před rokem jsem se sešel s panem Changem z Jižní Koreje na UNICA v Liptovském Mikuláši na Slovensku. Tam jsem se též dověděl o konání mezinárodního festivalu krátkých filmů v Seoulu. Na jaře letošního roku jsem zaslal náš filmeček „Pražská romance“ na tento festival. Začátkem listopadu nás překvapilo pozvání do Koreje na slavnostní předání cen. V došlém faxu psal pan Chang, že náš film „Pražská romance“ byl oceněn Zlatou medaili za nejlepší scénář. Vždy jsem si přál jednou navštívit Asii. Je to však velmi daleko a pro normálního člověka je to celkem drahá záležitost. Jižní Korea byla pro mne vždy zajímavá již z těch důvodů, že je, též tak jako bylo Německo, rozdělena na dvě části. Na část komunistickou a část demokratickou. Když se kulturní fond REWAG Regensburg s předsedou panem Dr. Klausem Schulzem a 3. starostou města Regensburg, panem Joachimem Wolbergsem o našem ocenění dozvěděli, rozhodli se část cestovních nákladů, jako odměnu města, převzít na svá bedra. 

A tak jsem 7. prosince po 18 hodinách letu konečně přistál na letišti v Seoulu. Na letišti mne již očekával prezident Korean Visual Arts Assotiation pan Chan Joo Chang s překladatelkou. V Hotelu, kde jsem byl ubytován, jsem se sešel s prezidentem UNICA panem Maxem Hänslim, který zde byl přítomen nejen jako delegát UNICA, ale též jako jeden z vyznamenaných filmových autorů. Když už jsem jednou měl tu možnost se do Seoulu podívat, tak jsem toho chtěl též maximálně využít. Najal jsem si překladatelku, která byla zároveň průvodkyní po tomto 18 milionovém městě. Paní Kyhyun Kim byla nejen překladatelka, ale musela denně se mnou naběhat nespočet kilometrů po Seoulu. Chtěl jsem toho vidět co nejvíce a tak byl den pro mne moc krátký a noc moc dlouhá. Přesto jsem navštívil: „Gyeongbokgung Palast, Insa-dong, - umělecké galerie, Myeong-dong, Seoul - televizní věž, Namdaemun Markt, okolí Synchongu s Univerzitou, Bongeunsa Tempel a pochopitelně Olympijský stadion.

Filmový festival a projekce oceněných filmů byla v kinosále národního muzea. Zájem o filmy byl opravdu veliký. Mezi přítomnými filmaři a porotou byli též i budhističtí mniši z nedalekého kláštera, kteří jsou též fantastičtí filmaři. Jediným nedostatkem pro diváky byla ta skutečnost, že všechny filmy byly promítány v originálním jazyce - bez podtitulků. Pan Hänsli a já, jsme měli tu možnost – pomocí překladatelky – naše filmy v korejštině, představit.

Po slavnostním ceremoniálu předáni cen, jsem měl tu čest předat jménem našeho prezidenta LFVB pana Petzenhausera panu Changovi, čestnou medaili národního svazu. Zároveň jsem předal knihu a DVD o Regensburgu nejen panu Changovi, prezidentu festivalu, ale též zástupcům města a členům poroty. Na závěr ceremoniálu, pozval pan Chang  přítomné filmaře, členy poroty a aktivní pomocníky na slavnostní banket. Pan Chang poděkoval v závěrečné řeči panu Maxi Hänslimu, prezidentu UNICA za příkladnou podporu a uznáni Korejskému svazu.

Pro mne zůstane tento festival jako nezapomenutelný zážitek plný dojmu a poznání nejen krásného města Seoul, ale též na pohostinnost a otevřené přátelství korejských přátel. Po skončení festivalu jsem měl ještě možnost cele dva dny vychutnat vzhlednou krasu tohoto města pomocí mé překladatelky pani Kyhyun Kim. Ze Seoul jsem si přivezl nezapomenutelné zážitky a více jak 500 fotografií a přes 4 hodiny videozáznamu.

Škoda, že bylo v Seoulu na vše tak „málo“ času. Přesto bych chtěl nakonec ještě říci panu Changovi, jeho pilnému týmu a všem pohostinným korejským přátelům:Gamsa – hamnida (Děkuji) a Annyeonghi gaseyo (Nashledanou.)

Oskar Siebert

videoAktiv Regensburg

Fotogalerie zde

Festival dobrých zpráv

Festival dobrých zpráv byl název 1. ročníku soutěžní přehlídky filmové a televizní tvorby. Tato přehlídka se konala v Moravském městě Ostrava. O uspořádání teto přehlídky jsem se dočetl na stránkách Filmdatu. Když jsem si přečetl, že filmy této soutěže budou zároveň promítány v televizi, spontánně jsem se rozhodl nejen do soutěže poslat náš film „Po stopách pravých Indiánů“, ale též se soutěže osobně zúčastnit. Tato soutěž má ale přísný výběr daného tématu.

Z Regensburgu do Ostravy je to více jak 650 km. Tato daleká cesta se mi tentokrát vyplatila, neboť jsem získal nejen mnoho zážitků, ale též zkušenosti. Pořadatelem této soutěže byla televizní společnost TV NOE. Co je to vůbec za televizní stanici a jací lidé toto studio vedou, byla pochopitelně má první otázka. Tuto a mnoho dalších otázek mi osobně vysvětlil ředitel TV NOE Otec Petr Leoš Raška a jeho zástupce pan Petr Kundela. Ochotně mě provedli jejich televizním studiem s řadou vysílacích pracovišť. Dvěmi režijními pracovišti, 6 střižnami, nahrávacím studiem a dalšími prostory plnými profesionální techniky. TV NOE má též vlastní přenosový vůz. Srdce celé techniky je komplikované zařízení na přenášení vysílacího signálu z Ostravy do Prahy, kde je potom tento signál vysílán k telekomunikační družici. A tak mohou vysílání TV NOE zachytit televizní diváci na celém světě.

TV NOE je sice církevní stanice spolupracující s italskou stanici „Telepace“ ale za své vysílání je sama zodpovědná a tvoří si vlastní nezávislý program. Byl jsem překvapen když mi bylo řečeno, že  provoz TV NOE je finančně zajištěn pouze z daru přátel NOE a dobrovolných příspěvků. TV NOE zaměstnává kolem 30 spolupracovníků a to většinou mladých lidí. Tito mladí lidé nachází u TV Noe své nové pracovní perspektivy. Tento kolektiv mladých lidí se snaží zprostředkovávat lidem hlavně dobré zprávy, zvláště v dnešní době, kdy se ostatní televizní společnosti snaží získávat diváky zprávami o vraždách, zločinech a nenávisti.

Ale zpět k soutěži. Podle slov pořadatelů byl „Festival dobrých zpráv“ jejich první organizovanou soutěží, ale cela organizace, péče o autory a vysoce profesionální porota nám všem dávala pocit dlouholetých zkušeností.

Byl to pro mne opravdový zážitek, nejen tím, že zahájení festivalu bylo přímým přenosem, ale i tím, že diváci mohli zhlédnout všechny festivalové filmy a o jejich ocenění, buď SMS nebo E-mailem spolurozhodovat. Při vyhlášení oficiálních výsledků, byl též účastník této ankety vylosován a odnesl si stejně jako autor filmu s největším počtem hlasů, mobilní telefon. Všechny festivalové filmy a tím i náš film zhlédlo více jak 30 tisíc diváků. A tak co může být pro amatérského filmaře větším oceněním jak to, že jeho film byl promítán v televizi a zhlédlo jej několik desítek tisíc diváků.

Byl to pro mne nezapomenutelný festival, který mne motivoval i k hlubšímu zamyšlení. TV NOE je sice církevní vysílač, který se ale nesnaží divákům vnucovat nějakou víru, nýbrž se snaží  divákům otevřít nový náhled na život, myšlení a cítění pomocí „Dobrých zpráv“. Pokud mi nevěříte, přesvědčte se sami. www.tvnoe.cz

O.S.

Fotogalerie zde

CAMGAROO AWARD 2008

V roce 2002 vyhlásila paní Gabriela Lechner první ročník „Camgaroo Award“. Cílem této soutěže bylo zmobilizovat široké masy a nabídnout jim tak radost z kreativního filmování. Již od začátku byla  porota překvapena kreativními nápady zaslaných příspěvků. V odborné porotě zasedali experti od filmu, televize ale i digitalnich médií. Dlouholetým členem poroty je filmový režisér Imo Moszkowicz (jeho filmy: „Max, kapsář“, Mister Eder a jeho Pumukl“ a „Tatort“ - Místo činu.) tentokrát posílil porotu i kameraman Jost Vacano, který byl nominován na OSCARA za film „Das Bot – Ponorka“ (Jeho další filmy: „Nekončící příhody“, Robo Cop“, „Starsip Troopers“ a „Hollow Man“). Mezitím se stává Camcaroo Award jednou z nejvýznamnějších soutěží pro neprofesionální filmaře. Tato soutěž se koná každoročně a vždy s novým tématem. Vítězům jednotlivých věkových skupin jsou vždy předávány ceny v rámci veřejného večerního představení.

Televizní hlasatel Jochen Sattler uvádí tento slavnostní večer složený z pestrého programu nominovaných filmů a hudby. Tento večerní program je vždy živě přenášen na internet, kde jej mohou sledovat diváci na celém světě. Nominovaní autoři tak jako školní třídy jsou pozváni do Mnichova, ale žádný z nich předem neví, kteří autoři nebo filmy obdrží ceny. Před vyhlášením cen běží všech 6 nominovaných filmů v 30 vteřinových sestřizích na velikém platně, než moderátor Jochen Sattler vyhlásí vždy 3 vítěze v každé kategorii.

„Bylo to pro mne nepopsatelné překvapení, když jsem obdržel 2. cenu za náš film v kategori autorů nad 50 let. S takovým úspěchem jsem vůbec nepočítal. Tento dvou a půl minutový gag jsme natočili společně s Jaroslaven Šikou a Jiřím Nebosem za jedno odpoledne. Bohužel nemohu se s oběma kamarády o cenu rozdělit (Panasonic HDC-SD 100). Jistě by si alespoň zasloužili být zde se mnou a též zažít tyto nezapomenutelné zážitky štěstí.“  řekl Oskar Siebert po převzetí ceny a gratulace samotným předsedou poroty, kameramanem Jostem Vacano. Tato noc plná filmu, jak bylo toto předání cen nazváno zakončila tak Medientage v Mnichově.

V krátkosti nominované filmy té nejstarší kategorie:

VěkovÁ skupina 5 (autoři nad 50 let)

Nominovaní:

„Abfahrt 10:10 Uhr“

Frank Dietrich (Senftenberg, Deutschland)

„Ü 50 geht the Kick“

Bernhard Hartmann (Bad Heilbrunn, Deutschland)

„Black&White at the Bus STOP“

Detlef R. Kerkau (Langen, Deutschland)

3. Cena "Vorbilder“

Andreas Leimcke (Osterode am Harz, Deutschland)

2. Cena "Deswegen!"

Oskar Siebert (Regensburg, Deutschland/Tschechien)

1.Cena

"BirdiesWelt"
Elke & Edwin Witschital (Schwalmstadt, Deutschland)

Fotogalerie zde

JUDGING RESULTS

Film – Beurteilung von:

David McGuigan:

Toto je fascinující a pestrý film, který nám ukázal exemplárně život původních obyvatel Ameriky v jihozápadní části USA.

Již zahajující scény tančících Indiánů přivedou okamžitě diváka do dějin Indiánů a žádné záběry od začátku do konce nejsou zbytečné.

Silnou stránkou tohoto filmu je rozumná střihová technika, střihy jsou přesné a dobře nastavené, což způsobuje, že divák zůstává u děje a není ničím rozptylován.

Hudba k filmu je dobře vybrána, i když ke konci poněkud škrábe, ale je nahrazena autentickým zvukem. Dějiny lidí se velice dobře rozvíjejí a jsou provázeny dobrou proměnou hlavního děje a přírody od začátku až do konce.

Použití scén z tanečního festivalu jako pilíře pro nosnost děje filmu působí velice dobře a filmař nám tím zároveň ukazuje barevnost kostýmů a jejich zvláštností.

Dohromady shrnuto, je to velice dobře provedený dokument, který se dá označit jako bezchybný.

V divákovi vyvolává pocit kompaktnosti a dobře natočeného informativního dokumentu.

Film-Beurteilung von:

Peter Rouillard - Faci:

Byl to od vás, Oskare a Danielo, velice zajímavý film.

Já  jsem si váš film velice vychutnával,  neboť  mi připomněl místa západnich států, které jsem osobně navštívil a které se staly zamilovanými místy mých navštěv.

Ten film se vyznačuje velice dobrou prací s kamerou a sřihem. Archivni fotografie jsou právě tak jako děje filmu velice dobře zpracovány.

Indiánské kostýmy tak jako aktuální scény jsou velice dobře barevně zpracovány a vaše záběry kamerou jsou co do obsahu dějin velice dobře zpracovány.

Danieliny komentáře i úvod “do kamery” jsou velice informativní, což pomáhá divákovi přiblížit historická fakta, která nejsou u anglických diváků příliš známá.

(Privatne : Oskare, ty jsi ve svém  dopise psal, ze chceš filmařskou scénu opustit. Jsem pochopitelně rád, že se věnuješ mladým filmařům, přesto jsem před mnoha lety vždy tvoje  filmy  a Daniely strašně oceňoval a věřím, že tento film nebyl opravdu  poslední.

Vy jste oba velice talentovaní filmaři, což potvrzuje I váš  poslední film a já jsem presvědčen, že byste měli dále točit. Já trvám na tom, aby tě Daniela přesvědčila si to ještě jednou rozmyslet.)

Film – Beurteilung von:

John Gibbs - Faci:

Film má velice dobrou stavbu a dokázal udržet zájem a pozornost diváků. Začátek je velice živý a děj ,kterým film začíná, je prolnut i na závěr filmu. Autoři použili ve filmu širokou škálu technického zpracování, kterou zavedli diváka do dějin amerických Indiánů.

Toto zpracování ukazuje statické, archivní fotografie jako filmový matetriál, záběry z muzea jako čerstvě natočené a tudíž jako současný materiál. Všechny tyto scény a efekty byly ve filmu nejen použity, ale i odborně spojeny.

Komentář byl jasný a informativní a před jeho nasazením nás přivedly začínající scény do poutavé atmosféry.

Příležitostné výpovědi byly velice dobře natočené a proto byla i zvuková kvalita excelentní. Film splnil to, co měli jeho autoři v záměru.

Já jsem si ten film opravdu vychnutnal.

41st Melbourne International Movie Festival
Class `A' Festival of the International Association of Amateur Film and Video Festivals
Melbourne, Australia 

JUDGING RESULTS (Overseas Breakdown)

Overseas Results:

VIDEOFESTIVAL – NORWEGEN – 2008

Movie Contest 2008 - Final result

Result

What a wonderful start: black screen and the sound of a phone. The first line of script involves heart surgery … one or two weeks left … and a baby! Who could not be intrigued? The leading actress says “There must be a way” … and that idea becomes very important later.

The ripple transitions in and out of memories of her daughter’s wedding look clumsy. These days we do not need a visual clue that we are going into a flashback. The title “Mother” appearing over the wedding gives us a hint that the bride is pregnant, though it clearly refers to the older woman. The church and wedding reception sequences demonstrate that this autor takes the trouble to get shots from various angles and to light senes carefully even when they are only setting up the story for what is to come. The cast is huge for an amateur production. But these shots also establish a slightly slow pace which continues throughout the movie.

When Isabel faints we get into the action – and get more close-ups. This is also where we start to dislike the mother of the title. She takes over and orders people about. Events are told faster now. The action in the ambulance scenes are good, but some different angles and close-ups, especially of the patient, would have been welcome. Inside the hospital there is a neat trick where the camera is tracking backwards on a long corridor showing us the mother and bridegroom hurrying in. When they stop to ask someone for directions, the camera keeps going and that creates a sense of urgency. The music here works against the tension – it is too gentle. When they meet the group of medical staff, mother takes over once again. It is hard to spot in the background that the bridegroom is taken off to see his wife. That explains why the doctor is willing to discuss the case with mother on her

own.

When the camera tracks round the hospital bed the movement is shaky. The cutaway in the middle suggests it got even more so! But the move closer to the bride as she removes her oxygen mask is powerful. Before she can tell her husband about the baby in comes mother and starts to weep. This is too melodramatic.

Eventually the flashback ends. Mother is looking after the grandchild and telephones to say she has found a heart for Isabel – this is intriguing. How could she find one if the doctors could not? We follow mother around the house – and there are several good moving camera shots here.

The upstairs room is strange. It seems half-finished, yet a ladder gong even higher implies it is not the attic. In one sense it is good to show something slightly unexpected and therefore more like real life. In another it is distracting. As an audience we begin to wonder about the room instead of concentrating on the actress. There is a big close-up as she examines a doll, but most of this scene is played in long-shot so that we feel unconnected with the character. To my mind this is where we should be very close to her so that we can share her emotions. The shadow of her standing on a chair is a very old-fashioned image, perhaps deliberately so to stress the melodramatic nature of what she plans to do. This is the heart (sorry!) of the film. It is the critical moment … and it happens off-stage. That weakens the whole film for me. It is not enough to know intellectually she is about to hang herself. In cinema you have to make the audience believe it is happening by showing the details.

Overall the film feels slow. Often shots have been held beyond the moment when our attention has moved on. The lead actress sometimes overacts. The sentimental story would read well on paper: mother ready to sacrifice herself to save her daughter for the sake of the grandchild. On film that vital decision has little impact. I also believe the music is too slow and

repetitive for the subject. If the story is melodramatic it should be underlined with rich music not something that sounds like a New Age relaxation CD.

There is much that is effective in the film. The scale of the production is astounding and the access to hospitals and ambulances first class. The focus is always on the bride’s mother as the title suggests. It is a piece of cinema which is so close to being excellent that its failings are specially

annoying.

Dave Watterson (Jury Member)

First time I watched the movie I was very impressed. Next time, I wondered: what is wrong? Why don't I cry?

The picture build up is very nice, the sound is well done, the dramaturgy is well composed, the plot is clear and the angle of the plot is steady. All in all a masterpeace -but?

At least i found out (I think). The length of the scenes. Somehow the film falls between to chairs. At one side modern cutting tecnic and at the other side the special cutting made by Fassbinder. That disturbs my experience. In short terms: One of the best amateur films I have seen, but still missing the touch of human feeling as figure of speech. Due to the actors or the instructors? Not for me to say.

The theme for this movie is well chosen: a mothers unlimited love and willingness to sacrifice for her child. So it is predestined to touch our hearts.

There is put a lot of effort ind the script to make it a credible story. In my opinion it has some very well told parts, but there are also sequenses where it loses credibility.

The groom has a strange part to play. I think in the real world he would take a more active part in the action, when his bride suddenly almost die on the wedding.

In the ambuance we never hear the siren. Suddenly the door is opened and another man is entering. I feel we mis some convincing action here. No doubt: By amateur standards this is amasingly well produced. Very impressive large setups - e.g. in the church and the wedding dinner party. Image quality is very good (color, sharpness and not least lighting) and there is little to say about the sound.

It a very good attempt to make a feature film, and it is possibly the best amateur feature film I have ever seen. The prodution must have been very hard work - with considerable expenses. So: let's congratulate the producers with the great result.

Česko - bavorský srovnávací filmový festival 2008

nebyl pouze titulek setkání bavorských a českých filmařů od 28. do 31. srpna v Českém Krumlově, nýbrž pokračování přátelských vztahů a spolupráce mezi oběma národními svazy pro film a video. Na jedné straně je to Národní svaz pro film a video Bavorska (LFVB), který musí bojovat proti zastaralým národnostním předsudkům (u nás v Německu) a na druhé straně Český výbor UNICA (ČVU), který se snaží nejen otevřít Evropě, ale také navazovat kulturní spolupráci se sousedními zeměmi a tím prosadit neprofesionální film jako nosič kulturního porozumění.

Po našem prvním setkání v říjnu 2007 v Regensburgu vycestovala tentokrát delegace bavorských filmařů a zástupců svazu, společně s porotci do Českého Krumlova, pohádkového městečka v jižních Čechách.

ČVU pověřil organizací této kulturní akce pana Jaroslava Boušeho z JBS Studio s.r.o. Jaroslav Bouše jako pověřený ředitel festivalu se ujal se svým týmem spolupracovníků této složité organizace, sestavení kulturního programu, stejně jako zajištění celého průběhu 2. ročníku B+B Festivalu. Nicméně získal pomoc a podporu od Jaroslava Šiky který měl stejně jako Jarda Bouše zkušenosti s organizací již prvého ročníku.

Pro nás, účastníky to byly nezapomenutelné zážitky plné dojmů, poznání a zkušeností. Perfektní organizace, pestrost programu a srdečná atmosféra byla na velice vysoké úrovni. O osobních zážitcích se jistě čtenáři dočtou na stránkách VIDEOhobby nebo na různých internetových stránkách.

Já osobně jsem byl velice šťastný nad tím, že Jaroslav Bouše pokračoval v myšlenkách a záměrech, které jsme společně s Danielou Siebert a Jaroslavem Šikou při organizaci prvého ročníku zamýšleli. Je řada mezinárodních festivalů, kde může divák srovnávat uměleckou tvorbu z různých zemí. Naším záměrem Bavorsko - české a Česko – bavorské srovnávací soutěže bylo spíše položit základní kámen vzájemné spolupráce a oboustranného poznávání obou národů. Díky pochopení vedení obou svazů a díky finanční podpoře Česko - německého fondu budoucnosti, se tato akce mohla opět konat, a co víc, oba prezidenti ji přislíbili budoucnost.

Byla mi velkou ctí po soutěžní projekci, předání cen a oficiálním ceremoniálu, převzít z rukou prezidenta ČVU pana Ladislava Františe jako „první“ zahraniční filmař, Čestnou plaketu ČVU: za dlouholeté prohlubování mezinárodních vztahů a spolupráci s ČR a za perfektní organizaci 1. ročníku Bavorsko – české soutěže. Toto ocenění si dělím s moji dcerou Danielou, která jako spoluautorka řady filmů se nejen účastnila soutěží v České republice, ale byla též spoluautorka myšlenky Česko - bavorské soutěže. Chtěl bych ještě jednou za toto ocenění ČVU ze srdce poděkovat. Chtěl bych poděkovat i všem opravdovým přátelům a organizátorům této soutěže v čele s panem Jaroslavem Boušem a Jaroslavem Šikou.

Nakonec bych si přál, aby tato soutěž, tak jako naše přátelství, nikdy neskončilo.

Oskar Siebert

Regensburg

www.bc-filmfest.eu

Fotogalerie zde

Poděkování mému příteli

Každého člověka provází jeho životní osud a tak i mne provázel dosavadním životem můj osud.

Když jsem byl v roce 1945 odvlečen z rozbombardovaného Berlína, rozdělila se i společná cesta mých rodičů. V roce 1944 byl můj otec povolán na frontu a tentýž rok padl do anglického zajeti. V roce 1947 se vrací můj otec z anglického zajetí zpět do Berlína. V rozbombardovaném Berlíně se však ztrácejí stopy existence jeho rodiny. Jeho předválečné pracoviště, Babelsberské filmové ateliéry, kde před válkou jako asistent režie a vedoucí produkce pracoval, se nacházejí ve východním sektoru Berlina. Otec se rozhodl ve prospěch svého povolání a tak se odstěhoval do Hamburgu. Zde nachází práci u REAL FILM G.m.b.H. jako „location manager“. Pro nás zůstal můj otec nezvěstný. Teprve po pražském jaře 1969 se mi podařilo navázat kontakt s německým červeným křížem, který mi zjistil poslední adresu mého otce. V roce 1976, za pomoci Organizace pro lidská práva, bylo mi umožněno vystěhování do Německa. Má snaha zjistit podrobnosti ohledně mé rodiny zůstala bohužel bez úspěchu.

Teprve naše dcera Daniela začala hledat kořeny naší rodiny a hlavně jejího dědečka. Její rešerše na internetu byly úspěšné. Podařilo se nám zjistit více podrobností o životě mého otce, který v květnu 1959 v Hamburgu zemřel.

Od roku 1933 pracoval můj otec jako asistent režie a vedoucí produkce u různých filmových společností. Podílel se na více jak 12 filmech, které byly točeny nejen v Berlíně – Babelsberg, ale též v pražských ateliérech – Hostivař. Od roku 1944 do 1948 následkem války byl otec odtržen nejen od své rodiny, ale též od svého zaměstnání. Po návratu ze zajetí točí můj otec u různých filmových společností, většinou ale s REAL-FILM Hamburg. Jako vedoucí produkce točí 14 filmů.

To vše bylo pro nás doposud neznámé a až můj přítel, se kterým jsem se seznámil na různých filmových festivalech a se kterým nás spojovalo společné hobby – amatérský film, sehnal ve filmovém archivu několik kopií filmů, na kterých se můj otec podílel. Zajisté sehrál i zde svoji roli můj osud, když jsem se s Gerhardem Jagowem seznámil. Gerhard si jednou při našem setkání poslechl vyprávění o mém otci a začal jako dobrovolný pracovník filmového archívu pátrat po filmech mého otce. Již v květnu nás pozval Gerhard do Hamburgu, ale teprve 14. srpna jsem se mi podařilo jej v Hamburgu navštívit. Gerhard mě prováděl Hamburgem, ale největší překvapení na mě čekalo, když mi v jeho perfektně zařízeném domácím kině, pustil první film. Když jsem četl v titulcích jméno mého otce sevřelo se mi srdce. (13-29) Je pro mne těžké popsat tyto pocity. Měl jsem dojem, jako bych našel svého otce. Příští den mě zavezl Gerhard k domu, kde bydlel můj otec. (30-33) Dále mě zavezl na hřbitov, kde jsem se – alespoň duševně mohl se svým otcem rozloučit. (33-35)

Je pro mě velice těžké vyjádřit všechny své pocity a také vděčnost svému příteli, který mi nejen opatřil filmy mého otce a umožnil nahlédnout do osudu naší, válkou  rozrušené, rodiny. Za toto vše patří tobě, mému příteli a též i tvé ženě, mé srdečné poděkování, že jsi z pouhého přátelství pátral po existenci mého otce a tím mi vrátil kus dějin mé rodiny.

Děkuji Ti Gerharde.

Filmverzeichnis von den Filmtiteln auf  den mein Vater „Georg Siebert“

mitgearbeitet hat :

1933 – Wenn ich König wär´!                               

             Regie: Johannes Alexander Hübler-Kohla

          Aufnahmeleitung : Georg Siebert

1935 -  Lärm um Wiedemann

             Regie: Johannes Alexander Hübler-Kahla

          Regieassistent: Georg Siebert

1936 – Durch die Wüste

             Regie: Johannes Alexander Hübler-Kahla

          Regieassistent: Georg Siebert

1936 – Der geheimnisvolle Mister X.

             Regie: Johannes Alexander Hübler-Kahla

          Regieassistent: Georg Siebert

1938 – Ich liebe Dich

             Regie: Herbert Selpin

          Aufnahmeleiter : Georg Siebert

1938 – Im Namen des Volkes

             Regie: Erich Engels

          Aufnahmeleiter : Georg Siebert

1939 – Wer küsst Madeleine?

             Regie: Victor Jannson

          Aufnahmeleiter: Georg Siebert

1939 – Alarm auf Station III.

             Regie: Philipp Lothar Maring

          Aufnahmeleiter : Georg Siebert

1941 – Sein Sohn

             Regie: Peter Paul Brauer

             Aufnahmeleiter : Georg Siebert

          /Aufnahme Filmatelier - Prag und Babelsberg/

1941 – Wenn ich König wär´!

           Regie: Johannes Alexander

 Hübler-Kahla

 Aufnahmeleiter: Georg Siebert

1941/42 – Der Seniorchef

             Regie: Peter Paul Brauer

          Aufnahmeleiter: Georg Siebert

          /UFA Berlin/

1942 – Liebespremiere

             Regie: Arthur Maria Robenalt

          Aufnahmeleiter: Georg Siebert

          /Atelier AB – Hostivar – Prag und Babelsberg/

1943 – Zirkus Renz

             Regie: Arthur Maria Robenalt

             Aufnahmeleiter: Georg Siebert

          /Terra-Filmkunst G.m.b.H. Podsdam/

Georg Siebert ab 1948 als Location manager bei Filmstadt Hamburg

1948 - Blockierte Signale

1953 - Unter den Sternen von Capri (mit Heinz Karchow)

1953 - * Columbus entdeckt Krähwinkel ( mit Joachim Hess)

1954 - * Die Stadt ist voller Geheimnisse ( mit Joachim Hess)

1954 - Kinder, Mütter und ein General (mit Rudolf Fichtner)

1954 - Wie werde ich Filmstar? (mit Kurt Heinz)

1955 - * Unternehmen Schlafsack (mit Benno Kaminski)

1955 - * Die Ehe des Dr. med. Danwitz ( (mit Peter Peterson)

1956 - Mädchen mit schwachen Gedächtnis ( mit Beno Kaminski)

            * Das Mädchen Marion (mit Winnie Markus, Carl Raddaz)

            Preis der Nationen (mit Georg Markl)

1957 - * Die verpfuschte Hochzeitsnacht (mit Grete Weiser und Klaus Biederstedt)

            * Made in Germany

1958 -  Rivalen der Manege (mit Karl Gillmore)

* Dank meinem Freund Gerhard Jagow besitze ich diese Filmkopie

(Fotografie Hamburgu a titulků historických filmů ve fotogalerii zde)

Nakonec byli za hvězdy přeci jen žáci.

Filmová premiéra v CINEMAXXu

Byl to pro mne již třetí filmový projekt, na kterém jsem společně s žáky reálné školy PINDL Regensburg a jejím učitelem Robertem Prillem spolupracoval. Tentokrát si vybral Robert Prill pro svoji skupinu žáků celkem literárně náročný projekt. Filmově ztvárnit klasickou anglickou povídku „Strašidlo z Cantervillu“. K ruce si přivzal tak zvané znalce filmového umění (jak sam podotkl). Byl to pro mne opravdový zážitek společně s Erikem Grunem stát nejen za kamerou, ale také stříhat natočené sekvence. Často jsme museli natáčení různých scén přizpůsobovat daným podmínkám a to přímo na místě natáčení. Práce s žáky byla nejen zajímavá, ale  někdy i vyčerpávající. Filmovou hudbu pro tento film komponoval Robertův přítel a známý profesionální hudební skladatel Christoph Zirngibl.

Nesmíme však zapomenout pochválit angažovanost a výdrž těch 14 žákyň a žáků, stejně jako  jejich herecké schopnosti. Zajímavá byla i perfektně zvolená místa natáčení. Jednou jsme točili na zámku v Eichhofenu, v historickém sklepě, v královské vile, v kapli nebo v klášteře, ale též  v koňské jízdárně. Historické kostýmy sehnal Robert Prill až v Deggendorfu. Pro žáky to byla celkem náročná filmová produkce.

2.července 2008 byla konečně světová premiéra „Strašidlo z Cantervillu“  a to v opravdovém kině CINEMAXX. Skoro 250 žáků reálné školy a gymnázia obsadilo kino až do posledního místečka. V kině bylo jako v úlu. Jakmile se ozvala filmová hudba a objevily se první obrázky  na plátně, ztichl veškerý šum. Bylo fantastické sledovat tento 40 min. film na velkém opravdovém filmovém plátně. Obdivuhodné herecké výkony mladých herců a hereček v malebném prostředí a to vše doprovázeno profesionální filmovou hudbou bylo pro všechny diváky nezapomenutelným zážitkem.

Když se po poslední scéně filmu na platně objevily titulky explodovalo kino hlasitým potleskem a voláním BRAVO. Bylo to srdečné a upřímné uznání všem těm, kteří se na filmu podíleli. Když ale Robert Prill před plátnem představil svoje herce, nebraly ovace konce. Nakonec poděkoval Robert i všem těm, kteří se před i za kamerou přičinili o úspěch tohoto filmu. Byla to opravdu nezapomenutelná premiéra v regensburském CINEMAXXu.

Oskar Siebert

videoAktiv Regensburg

Fotogalerie zde

Český VIDEOSALON

Celostátní soutěž neprofesionální filmové tvorby ČR 2008

Bylo to pro mne ne jenom veliké překvapení, ale též nesmírná čest, když jsem obdržel písemné pozvání pana starosty města Ústí nad Orlicí a NIPOS ARTAMA k účasti na Český VIDEOSALON (Celostátní soutěž neprofesionální filmové tvorby ČR 2008).

Měl jsem tak možnost celé tři dny sledovat společně s českými autory a řadou diváků nejlepší filmy z krajských soutěží. Umělecká hodnota promítaných filmů byla opravdu vysoká. Z 8 krajských soutěží postoupilo celkem 238 krátkých filmů v 5 tematických kategoriích. Předvýběrová komise vybrala z těchto nominovaných filmů těch 40 nejlepších v celkovém čase 500 minut. Všechny nominované filmy hlavní odborná porota nejen zhlédla, ale vždy po skončeni každého projekčního bloku diskutovala o předvedených filmech s přítomnými autory. Rozhodnuti a nebo více či méně posouzeni “českou” porotou je něco, co si jistě KAŽDÝ neprofesionální filmař přeje. V České republice na VIDEOSALONU je to zcela jiné než u nás v Německu a nebo i při řadě mezinárodních festivalů. Odborná porota se zde skládá z nezávislých, profesionálních odborníků. Tento rok hodnotila odborná porota v následujícím složení: Mgr. Milan Růžička - režisér z Prahy, Prof. Ing. Josef Valušiak - FAMU Praha, Doc. Mgr. Martin Štoll, Ph.D. – dramaturg a pedagog, paní Mgr. Simona Oktábcová - režisérka Praha a Mgr. František Nejedlý -  filmový historik, Praha. Porota nejvyšší kvality, která rozhodla nejen odborně, ale hlavně nezávisle a spravedlivě.

O výsledcích VIDEOSALONU 2008 se můžete informovat na internetových stránkách www.filmdat.cz. Diky profesionální projekci mohli diváci sledovat promítané filmy ve všech prostorách Roškotova divadla.

Minuta film, tak jako slavnostní vyhlášení vítězů, se jako vyvrcholeni letošního VIDEOSALONU  konalo v kulturním domě města Ústí nad Orlicí.

Tento český národní festival byl pro mne nezapomenutelným zážitkem a jsem přesvědčen,že i „naše“ filmové svazy by se mohly od našich českých kolegů ledacos učit. NIPOS ARTAMA společně s Českým svazem pro film a video prezentovaly opravdu příkladnou organizaci a úspěšnou akci neprofesionálního filmu, na kterou mohou byt právem hrdi.

  Se srdečným poděkováním

Oskar Siebert

Regensburg

Fotogalerie zde

Po stopách pravých Indiánů.

Na pozvání našich přátel jsme navštívili Los Angeles a Phoenix v Arizone. Blízko městečka Scottsdale (Arizona) jsme narazili při naší cestě do indiánské rezervace, na oznámení že právě probíhá setkání Indiánů spojené s tanečním festivalem. Potkávali jsme desítky Indiánů v krásných a velice pestrých kostýmech. Filmování a fotografování bylo ale bez povolení zakázáno a proto jsme zažádali osobně u náčelníka rezervace o povolení k natáčení našeho dokumentárního filmu.

Indiáni nás již jako děti vždy zajímali a to i jejich kultura, náboženství a udržování jejich tradic. Najednou jsme stáli tváří v tvář proti nim. Byl to nepopsatelný zážitek.

Konečně se nám podařilo náčelníka rezervace přesvědčit a on nám udělil povoleni k natáčení, ale s výhradou, že se musíme před každým záběrem a nebo fotografováním každého Indiána zeptat, zda smíme nebo ne. Řada Indiánů zvláště z reservace věří stále na to, že fotografováním jim bude jejich duše ukradena. Podařilo se nám udělat řadu překrásných záběrů (i když jsme se ne každého ptali). Mnoho času jsme bohužel neměli. V indiánském museu v Phoenixu jsme získali přízeň náčelníka Delawaru, který nám dal nejen interwiev, ale též řadu fantastických typů.

Po zhlédnutí natočeného materiálu doma v Německu, jsme se rozhodli že musíme dále na dokumentu pracovat.  Neukázat pouze jejich fantastické kostýmy a tance, ale také jejich minulost. Dlouho a důkladně jsme rešeršovali všechny dostupné materiály o Indiánech. Trvalo to několik let, než se nám podařilo nejen dát dohromady potřebný dokumentační materiál, ale též dodělat potřebné dotáčky. Náš dokument neukazuje jen minulost, ale i současnost Indiánů v západní části Ameriky. Zlomek z jejich minulosti, kultury, náboženství, víry, způsobu života ukazuje náš dokument. I pro nás zůstává život Indiánů stále fascinujícím tajemstvím.

Daniela Siebert

Spoluautorka

videoAktiv Regensburg

BIAFF – Britský mezinárodní amatérský filmový festival.

Nové hodnocení a ceny na BIAFF (mezinárodní filmový festival v Anglii )

Originální text najdete na německých nebo anglických stránkách. My vám předkládáme pouze hrubý překlad tiskové zprávy pořadatelů filmového festivalu a anglického svazu pro film a video.

Místo obvyklého hodnocení festivalových filmů na modrý, bronzový, bronzový plus, stříbrný, stříbrný plus, zlatý DIPLOM a mezinárodní ceny, rozhodli jsme se místo těchto cen odměňovat soutěžní filmy hvězdami, tak jak je tomu například u hotelových kategorií. Nechtěli jsme aby filmoví autoři byli oceňováni jako sportovci na Olympiádě, nýbrž více či méně naším hodnocením vyjádřit jak kvalitu tak i potřebu soutěžních filmů.

A nyní k vysvětlení nového hodnocení:

Je nutné si uvědomit, že filmy posuzuje řada nezávislých porotců a proto toto ocenění. Čím více porotců tvůj film zaujme tím více hvězd tvůj film dostane. V hodnoceni je též zahrnuta technická dokonalost jako např.: Střih, Hudba, Práce kamery, Zvuk a pod. (Naším úkolem je zároveň dokázat i anglickým autorům, že i jejich filmy mohou byt “mezinárodní” cenou oceněny.)

Linda Gough FACI

IAC Chairman